Pěknou databázi her (včetně inteligentního systému vyhledávání) najdete na stránkách Hranostaj. My odtamtud čerpáme hodně. A právě to, jaké jsou naše zkušenosti, se dozvíte tady. Tyto stránky tedy rozhodně nemají ambice hranostaji konkurovat, jsou k němu jen (doufejme) užitečným doplňkem.
Děti utvoří kruh. První kolo začne vedoucí. Obíhá kruh a někomu zaklepe na rameno s větou: „Dobrý den, pojďte ven.“ Poté běží dál ve směru hodinových ručiček a dítě, které si vybral běží proti směru. Jakmile se potkají, na zlomek vteiny se zastaví, podají si ruce a řeknou: „Dobrý den (představí se).“ Poté běží dál, každý jiným směrem. Cílem hry je doběhnout jako první na volné místo v kruhu. Dítě, které to nestihne jde zvát někoho ven.
Děti sedí se v kruhu, zvolí si jména (z nějáké skupiny: ovoce, zvíře, citoslovce…). Jeden je uprostřed a má noviny. Jedno místo je volné. Člověk vlevo od volného místa řekne jméno (herní). Ten komu jméno patří se musí na místo přemístit. Člověk u kterého se vytvořilo místo musí říkat dalši jméno. Ten uprostřed se snaží dostat dovnitř. Má 3 možnosti: praštit 1) někoho právě vyvolaného - dřív, než se ubožák stačí probrat a zaujmout novou pozici, 2) toho, kdo má vedle sebe prázdné místo a nic s tím nedělá, 3) osobu, která na volné místo vedle sebe omylem zavolala stojícího „novináře“. Praštěný je vždy novým „novinářem“.
Všichni hráči až na jednoho sedí v kruhu. Pro zbylého hráče není volná židle, jde proto ke kterémukoli spoluhráči v kruhu a klada mu otázku: „Koho bys chtěl mít za souseda?“ Dotázaný hráč vysloví jména dvou hráčů, kteří si s jeho původními sousedy musí rychle vyměnit místa. Hráč stojící v kruhu se přitom snaží posadit na jednu z uvolněných židlí. Na koho při této výměně prázdná židle nezbude, musí zůstat ve středu a hra začíná znova.
Děti se rozdělí na dvě skupiny, které vedoucí oddělí ve vzduchu drženým prostěradlem. Obě skupiny vyšlou jednoho zástupce do hry a to tak, aby druhá skupina neviděla, kdo byl vyslán. Hráči si sednou do dřepu proti sobě, ale nevidí se, protože je mezi nimi prostěradlo. Vedoucí prostěradlo pustí, a oba hráči, kteří se najednou uvidí, se snaží co nejrychleji vykřiknout jméno toho druhého. Družinka by neměla vysílat někoho podruhé, když někdo ještě nebyl ani jednou. Měli by se vystřídat všichni (aby se seznámili).
Vytvoří se řetezec evolučního vývoje (např. vajíčko, kuře, kočka, pes, opice, člověk), každé se zvířat má přidělený pohyb a zvuk. Všichni začínají jako vajíčko. Děti chodí po místnosti a vždy, když se potkají dvě na stejném evolučním stupni, mohou si střihnout. Kdo vyhraje, posunuje se o stupeň výš, kdo prohraje, tak níž (nejsou-li nejníž či nejvýš). Kdo se stane člověkem, vyhrává.
Varianta: Aby postoupili musí znát jméno soupeře.
Zpestření: Lze na sebe navíc ještě útočit (zvířata jsou predátoři), a to opice na psa, pes na kočku, kočka na kuře a kuře na opici. Kdo je uloven (plácnut), stává se vajíčkem (nebo klesá o stupeň níž).
Viz hranostaj.
Původně jsme tuhle hru brali jako vtip. Nevěřili jsme, že by něco tak brutálního mohlo fungovat. A pak jsme to jednou zkusili a rázem byla tahle hra hitem. Hrajeme ji "volným stylem", prostě který tým je na druhé straně dveří kompletní jako první, vyhrává. Ale bacha, je to fakt maso. Osvědčená taktika totiž je (spoiler allert) vybrat si oběť mezi protihráči a tu prostě přikovat k zemi tak, aby se na druhou stranu dvěří nemohla dostat, a čekat a pomáhat členům vlastního týmu, aby to zvládli.
Bacha na ostré předměty a výčnělky v okolí!
Hráváme to často venku: v čistém lese nebo na zahradě mezi kmeny stromů. Hrajete-li se skutečnými dveřmi, rozhodně je nezapomeňte vysadit! Využívat ničivého potenciálu dveřních křídel – to už by bylo i na nás moc. A hrají samozřejmě i vedoucí.
Viz hranostaj.
Docela decentně brutální hra s násilnými prvky (tím myslím, že není až tak strašný maso), kterou si rádi zahrají i vedoucí. (Každá trochu násilná hra je zábavnější, když se jí účastní někdo, jehož poražení je pro dorosťáky pořádná výzva.) Osvědčený handicap pro příliš silné vedoucí je zakázat jim používat ruce.
Hospodu hrajeme venku, na hřišti nebo louce, aby nebylo riziko zranění zbytečně vysoké. Pozor i na povrch, štěrk ani hrubý písek opravdu není ideální. Nepereme se o žádnou „bečku“, prostě se jen vystrkáváme.
Kruh děláme z lana. (Takové lano, to je věc. My jsme pořídili skvělé modré dorostové lano a vozíme ho všude s sebou. :) ) Průměr kruhu zvolte podle počtu hráčů. Na deset lidí stačí průměr cca 2 m.
Ještě upřesnění k vyřazování - vypadává ten, kdo se čímkoliv dotkne země mimo kruh.
Hraje se jako "Rybičky, rybičky" s tím rozdílem, že k získání nového "rybáře" (tady "divoký svině") nestačí dotyk. Chycená oběť musí být zvednuta nad zem a držena po celou dobu průpovídky "Raz, dva, tři, jsi divoká svině." Je-li sviní víc, nemusí se ale (narozdíl od rybářů) držet za ruce.
V jednom kole může být samozřejmě chycena a "zesviněna" více než jedna oběť.
Každé kolo se začíná tím, že se svině ptají: "Kdo je tady divoká svině?!" Dosud nechycení odpovídají: "My ne!" A svině na to: "To se ještě uvidí".
Kdo zbude jako poslední nechycený je v příští hře první divoká svině.
Další oblíbená brutální hra (opět hráváme i my, vedoucí), se kterou jsem se setkala poprvé ještě jako účastník a hned si ji zamilovala. (Dík, žes nás ji naučil, Medvěde).
Začínat musí samosebou někdo velký, kdo má šanci sám někoho jiného zvednout a dostatečně dlouho držet nad zemí.
Ti největší (zejména statní vedoucí) se při téhle hře musí trochu hlídat a moc nekopat, jinak to končí rozseklými rty apod. Děti mají koneckonců i tak obvykle co dělat, než toho nejstatnějšího zvednou nad zem na dost dlouho.
Kostel musí být výhradně z přírodních materiálů, do půdorysu musí být možné vepsat kruh o průměru zhruba délky PET lahve, ve všech bodech tohoto kruhu musí být výška vnitřku alespoň stejná jako onen průměr. Po dokončení stavby následuje testování kvality. Do objektu je umístěna zapálená svíčka ve skleničce. Vedoucí ji mohou postavit kamkoliv do zmíněné kružnice a mezi testy s ní pohybovat. Pak se postupně lije na kostel z vrchu větší a větší množství vody a čeká se, kdy svíčka zhasne. Množství vody: 1) Víčko od kanystru, 2) Voda v PET lahvi pod etiketu 3) Voda v PET lahvi nad etiketu, 4) Plná PET lahev, 5) Plný kanystr, 6) Plný kyblík.
Mají časový limit na vytvoření svého výrobku. Hodnotí se krása a funkčnost (nosnost, doplutí…). S nosítky či loděmi je možné uspořádat závody (na nosítkách nést raději něco než někoho, např. prázdný 5Ol barel, banánovku…).
Děti se snaží proběhnout přes cestu/do kruhu. Vedoucí hlídají. Když je dítě chyceno musí se vrátit na start, když proběhne získává bod (pronesený lístek, odvázání jednoho provázku z připoutaného kamaráda, dobrůtka).
Varianta: mohou si vybrat, zda chtějí pronášet lístek za 1 bod => nevadí, když je vedoucí chytí, mohou pokračovat, nebo za 5 bodů => jsou-li chyceni, ztrácí ho a musí se vrátit.
Další varianta: Mají dvě masky na skupinku. Kdo má zrovna na sobě masku nemůže být zachycen vedoucím.
Ještě jiná varianta: Vedoucí nechytají, stačí, když pašeráka uvidí. Komplikuje jim to skutečnost, že nesmí chodit a na hlavě mají krabici s výřezem – vidí jen dopředu. V pravidelných intervalech se otáčí.
Táborový evergreen. Nezklame, neurazí, po těch letech už ale obvykle ani vyloženě nenadchne.
Děti hledají kartičky na kterých je nakreslené neznámé ovoce (hodně, několik druhů). S každým papírkem musí doběhnout k vedoucímu, ten jim řekne jestli se otrávili (pár minut nemůže hrát), nebo se nestalo nic, nebo získali body. Hezké je mít ke každému druhu ovoce nějákou prupovídku. Můžou být navíc vedoucí, kteří je chytají a posílají zpět pro život. Hraje se v týmech => základ úspěchu je komunikovat, sdělit si navzájem, které ovoce je které.
Každá skupinka má vlastní území. Každý tým má svoji barvu, na vlastním území jim vedoucí rozmístí papírky jejich barvy. Skupinky se snaží krást papírky ostatních skupinek a zároveň zabránit krádeži vlastních papírků – to mohou udělat plácnutím (jen na vlastním území). Boduje se výrazně více za různobarevné cizí papírky než za více stejných (slouží k zabránění spiknutí více skupinek proti jedné).
Po lese jsou rozmístěny lístečky. Děti se jich snaží získat co nejvíc. Brání jim v tom vedoucí, kteří je můžou zmrazit, rozmrazit je mohou pouze jiní dva členové téže družinky.
Část každé skupina schová své tři předměty (míčky, flašky, papírky…) a zakreslí jejich polohu do mapy. Poté se členové zbylých skupin pokusí předměty najít. Pokud nenajdou všechny, dostane druhá část původní družinky mapu a pokusí se předměty najít sama.
Varianta: hledají to co sami schovávali, ve snaze aby to nenašli protivníci to schovají až příliš pečlivě.
Každé dítě má jinou fixu. Po lese jsou rozmístěny papírky (s obrázky zvířat, ovoce, nepřátel… Na “ulovení” jednoho papírku se musí sejít určitý počet dětí a udělat na něm značku svou fixou.
Varianta: Tým má omezený počet samolepek své barvy. Týmy se přebíjejí v počtu samolepek na kartičkách v terénu.
Děti se snaží projít do kruhu, který hlídají dvojice vedoucích – jeden nevidí, ale když uslyší některé dítě, ukáže na něj a vidoucí vedoucí řekne jméno dítěte. To se pak musí vrátit zpět.
Dvě skupinky stojí proti sobě asi 20m daleko. Na pokyn vyběhne jeden člen z každé skupinky (pokyny jsou vydávány v pravidelném časovém intervale). Když se dva protivníci potkají, střihnou si. Výherce běží dál, proherce se vrací. Cílem každého hráče je dojít až na druhou stranu.
Děti mají ocásky (šátky zastrčené v kalotách, tak aby byly visely aspoň po kolena). Navzájem si je vytahují – tím se vyřadí. Lze použít jako součást jiné hry – jako souboj. (Platí samozřejmě pravidla jako nesedat si, neopírat se o nic zády, nedržet si šátek, nedělat na zastrčené části šátku uzly a nepřivazovat si ho k trenýrkám apod.)
Oblíbená hra, hodně využíváme i v rámci jiných her jako neoddiskutovatelný důkaz, že byl někdo chycen. Odpadají hádky typu já se ho dotkl x nene, nedotkl.
Děti proti vedoucím. Vedoucí je vyřazen, když ho zasáhne koule hozená dítětem (mají jednu na osobu), nebo když se ho dotkne dítě, které se drží někoho za ruku. Dítě je vyřazeno když se ho vedoucí dotkne v době, kdy se nikoho nedrží. Někde mimo hrací pole je oživovací místo.
Varianta: Děti střílí koulema a vedoucí vytahávají ocásky.
Vyznačíme po jednom území (dále okres) na družinku (ideální pro tři družinky). V každém okrese vyznačíme menší kruhové území (dále město), na kterém postavíme pyramidky se základnou ze tří kelímků, druhým patrem ze dvou a třetím z jednoho kelímku. Hráči se mohou pohybovat pouze v okrese své družiny, nesmějí přitom ovšem vkročit na území měst, ani z něj vybírat koule. Cílem je zbořit nepřátelská města vrhanými papírovými koulemi. Kromě vrhání zároveň hráči vlastním tělem brání svoje města. Město se považuje za zbořené, jakmile jsou zbořena horní dvě patra. V každém městském území se pohybuje jeden vedoucí, který průběžně města znovu staví a vyhazuje ven koule, ke kterým se jinak družinka nemůže dostat.
Hledají rozstříhaný obrázek/verš/další úkol.
Trochu nuda, ale může se hrát aspoň na týmy a trochu při tom soupeřit buď týmy proti sobě, nebo proti vedoucím. (Vytahovat si ocásky, trefovat se papírovými koulemi. Kdo je poražen, čeká na osvobození, stává se členem druhého týmu apod. Pak je vhodné mít bezpečnou zónu, kde se nesoupeří a mohou v klidu skládat.)
Děti prochází danou dráhu různými způsoby (po jedné noze, po čtyřech, celá skupika po pěti nohách, kotrmelce, malí sedí ve stoličce…
Vždy dvě děti proti sobě či proti vedoucímu. Oba stojí na kládě (lavici) a cílem je druhého schodit pomocí něčeho měkkého. Může hrát celý tým, vyřazený je nahrazen dalším členem týmu, vítěz zůstává.
Minimalistická varianta – sumo: soupeři stojí na zemi na délku paží od sebe, strkají se dlaněmi o dlaně, kdo první přešlápne (pohne nohama), prohrál.
Souboje obvykle baví, dá se hrát i s polštáři apod.
Existuje obrázek. Děti chodí po stanovištích a na každém získají novou indícii o tom jak obrázek vypadá. Nakonec obrázek zkusí co nejpřesněji namalovat
Varianta: Vždy jeden popisuje obrázek (spíš jednoduchý – kombinace geometrických tvarů, přímek…), ostatní podle popisu kreslí (každý sám za sebe). Všichni se postupně vystřídají v roli popisujícího.
Překvapivě docela zábavné.
Je mnoho obrázku postav rozmístěných v hracím území. Děti se chodí ptát vedoucích na otázky ano-ne o jejich vzhledu. Postupně se jim zmenšuje okruh až na jednu postavu – ta je zločinec. Postupně odhalí více zločinců (každý zločin spáchal někdo jiný). Musejí se chodit ptát na další otázku k jinému vedoucímu než na poslední nebo až po uplynutí určité doby.
Dost dobrá hra. Užijte si i vymýšlení toho, co kdo spáchal. ;)
Každý tým zamaskuje jednoho hráče, který je následné poslán k ostatním týmům, které získávají bod, když poznají kdo to je.
Jeden člen každého týmu je oblečen do co největšího počtu kusů oblečení.
Vhodné spíš na tábor či výpravu, kde mají k dispozici dost oblečení.